Koncentrační tábory přežili převážně mladí lidé ve věku mezi 20 a 30 lety. Malé děti a starší lidé měli za tak hrozných podmínek jen malou naději. Většina přeživších byla poznamenána do konce života. Desítky let po válce nebyli Romové a Sintové uznáváni jako oběti rasové perzekuce. Většina Sintů a Romů, kteří přežili, musela čekat celá desetiletí, než jim bylo poskytnuto odškodnění za věznění, trvalé poškození zdraví nebo ztrátu majetku.
